Dušičky
Ani nevím, co mě přimělo psát o svém dědovi. Možná nuda. Možná moje dvacetileté soužití s ním. Ale spíš asi ta nuda. Kdybych o svém nápadu řekla někomu z rodiny (komukoliv), jen by nevěřícně zakroutil hlavou a možná by ještě dodal: " Proboha proč zrovna o dědovi? Myslíš NAŠEHO dědu?" Přesně tak je děda v našem rodinném kruhu oblíbený. Všichni se ho vždycky báli, bojí a budou se ho bát i po jeho smrti. Děda se narodil v roce 1932 v malém městečku v Podkrkonoší. Že pochází z Hořic vím jen díky tomu, že tam pokaždé jednou za rok, jela povinně celá rodina na hřbitov. V Hořicích se každoročně slavila památka zesnulých, které téměř nikdo neznal. Protože děda sám nikdy neměl řidičák, vlastnit auto mu přišlo zbytečné mrhání penězi, byla pověřena naplánovat cestu vždy jedna z jeho tří dcer. Ovšem povinně musely jet všechny tři. Postupem času přibyla i většina vnoučat, které neměl nebo nechtěl nikdo hlídat. A tak jsem se i já stala součástí každoroční veledůležité cesty za dědovými mrtvými přáteli.Tenkrát se jelo , jak jinak, než červenou stodvacítkou tety Petry a vytouženým zeleným favoritem tety Zdeňky, kde se daly neposlušné děti dokonce přikurtovat k sedačce. V červené škodovce bez pásů vzadu, místo toho platilo jedno bezpečnostní pravidlo, které si pamatuji do te
. " Za žádnou cenu se za jízdy nedotýkejte dveří!" Dalším (nikým neurčeným) pravidlem našeho listopadového výletu bylo deštivé počasí. Vždycky pršelo nebo alespoň poprchávalo. Opravdu pokaždé. Typický "dušičkovský" den, jak říkala babička. Všude vlhko od šedivé mlhy a ve studeném vzduchu už byla cítit zima. Na stromech a kolem cest mokré barevné listí. Cestu autem jsme si jako děti zkracovaly vymýšlením různých her. Třeba hra na "auta", ta se hrála tak, že jsme se musely schovávat všem autům v našem dohledu. Dovedete si to představit? Tři děti vzadu na sedačce červené stodvacítky, se pokaždé když kolem projelo auto, co nejrychleji skrčili dolů na gumové koberečky špinavé od mokrých bot, čekaly až auto projede, a pak se se stejnou rychlostí vynořily zpod sedaček, aby se mohly opět schovat. Nebo jsme naopak každému projíždějícímu autu mávaly. Ve škodovce bez pásů byla vždycky větší sranda, než v "bezpečné" favoritce. Připoutaní Matěj s Káťou nám tu bezstarostnou jízdu vždycky záviděli. Kamenitou cestu vedoucí nahoru k hřbitovu jsme už museli vyjít po svých. Lemovaly ji velké staré stromy. Do korun jim však většinou nebylo vidět, byly totiž skryté v mlze. Jako důkaz toho, že tam opravdu někde u nebe jsou, 
bylo mokré barevné listí, které se nám po cestě lepilo na boty. Děda v popředí, za ním babička, tři dcery a kolem pobíhalo většinou tak pět dětí schovaných v gumových pláštěnkách. Když naše procesí, (opravdu jsme tak museli působit) došlo až k honosné hřbitovní bráně, děda zastavil a babička aniž by jí musel něco říct, šla koupit pod igelitový stan hřbitovní věnce. Pak jsme procházeli cestičkami mezi hrobkami až k těm "dědovým". A my věděli, že za chvíli nastane další zajímavý okamžik výletu. Zapalování svíček. Potom co babička a naše maminky smetly listí a špínu z hrobu, položili věnce (na hrob neznámého vojína), my už byli připraveni na náš úkol. Zapálit svíčky. Hrob byl očištěn, zkrášlen náhrobními věnci, svíčky zapáleny, památka zesnulých uctěna a mohlo se jet domů. Cestou jsme s mým bratrem a sestřenicemi většinou usnuli, právě tak jako dědovi "přátelé" na hřbitově. Já jsem jako dítě ten dlouhý rodinný výlet za neznámými mrtvolami milovala. A také jen díky němu vím, odkud vlastně náš děda pochází. Sám by mi to totiž nikdy neřekl a já jsem se ho nikdy nezeptala, protože jsem se ho bála, bojím se ho a budu se ho bát i po jeho smrti.