Drahá osůbko . . . milovaná bytůstko...můj milý černovlasý společníku. Genie s plným počtem bodů, aneb dítě velkohlavaté. Antoníne, můj šarmantní příteli. Zdravím Tě!

Již něco přes tři léta...tři zimy, jara i podzimy si hledíme bez ostychu do očí. Je to nádhera. Projíždíme společně britskými půlnočními velkovlaky, nakláníme se nebezpečně z oken a vítr nám občas vhání slzy do očí. I přesto se ale musíme smát. Stojíme uprostřed velkého dění Kafkovy Prahy a za cinkotu orlojů sledujeme její proměny. Posloucháme její kytarové melodie, její akordy. Však ty víš. Čas od času se nechtěně necháváme unášet výrem maloměsta a pak opět rychle utíkáme, společně s červenými trpaslíky za zády, do červených libereckých tramvají. Dvojky nebo trojky. Jen tak...Zavzpomínat si na meruňková rána plná nejistých, ale přitom někde uvnitř lechtivě příjemných pohledů, na chvíle nejistého ticha nebo nejistých řečí o tom "že pes štěká a koza mečí". Společně jsme oba vysedávali, denodenně, čtyry dlouhá léta páně ve společnosti stovek provoněných dam, požíraček obdivu s pěstěnými nehty. Dnes jsou z nich naše sestry. Neuvěřitelné... Zkoužky dospělosti nás však ještě čekají. Budoucnost....budoucnost smíme jen tušit. Smíme jen hádat. Koupíme si psa nebo vesmírného mola? Pes zdrhne. Bude utíkat...poběží na zahradu za fenkou senilního souseda Kudrny. Mol uletí. Vzlétne...poletí za vnější okraj vesmíru a my ho pak budeme sledovat, z balkonu ve třetím patře našeho panelákového bytu, Hubbleovým teleskopem. Budoucnost je zatím ve hvězdách. Všechno má ovšem smysl, rytmus a hrdost skromnosti. Těším se na prochásky s vesmírnými moly. Těším se na budoucnost s tebou.

Líbá Tě
tvoje pošetilá, dosti pochybná, částečně zašpičatělá, částečně zakulacená obluda s pastelkami v kapsách.